Pro zmenu opet sedime v autobuse (to byste neverili jak je svet velkej :-), lije jako z konve a my objizdime zapadni pobrezi jezera Titicaca vstric jeho bolivijske casti. Veskere formality na hranicich probihaji v naproste pohode – jedna fronta na vystupni razitko z Peru – buch, druha fronta na vstupni razitko do Bolivie – buch a jsme tedy oficialne vpusteni. S nasim autobusem to vsak neni tak jednoduche – hned vedle silnice stoji maly kostelik, z kosteliku vychazi procesi za doprovodu vysnorene kapely…kdo vi, coze se tu odehrava. Ale vse se odehrava na jedine oficialni silnici – hranice, nehranice. Tudiz veskera motorizovana vozidla musi pockat, az procesi doprocesuje a hudba dohraje. Pak teprve muzeme jet dal.

Nastesti to uz nemame nijak daleko – Copacabana, male utulne mestecko na jizni a uz bolivijske strane jezera, je od hranic co by kamenem dohodil. Takze po par kilometrech a zaplacenem poplatku za vstup do mestecka jsme definitivne vysazeni v Bolivii. Mame stesti – uz neprsi, takze se hned po ubytovani vydavame prozkoumavat zdejsi zajimavosti.

Copacabana je malinke rybarske mestecko, ktere je ale turisty a poutniky hodne vyhledavane. A to hned pro nekolikero zajimavosti, ktere se jinde nevidi. Centru mesta dominuje (a to ne obrazne) katedrala Basilica de Nuestra Senora de Copacabana (aneb Bazilika Nasi pani Copacabanske) – veliky kostel s jeste vetsim nadvorim, kupolovitymi strechami a ozdobeny mozaikou…spis pripomina mesitu nez krestansky kostel. Uvnitr je schovana jeho nejvetsi cennost – soska cerne madony Panna Copacabanska (Virgen de Copacabana), ktera je patronkou cele Bolivie. Domaci na ni tedy davaji bedlivy pozor a neni jednoduche ji jen tak shlednout. Obvykle je uschovana ve schrance za hlavnim oltarem a jen v ramci nabozenskych procesi se dostava na denni svetlo.

Zato pred kostelem lze velmi snadno shlednout dvakrat denne se odehravajici ritual sveceni vsech moznych motorovych vozidel. Motorky, auta, nakladaky a obcas i nejaky ten autobus jsou serazeny v zastupu, vysnoreny lepe nez na svatbu – vyzdobeny zivymi i umelymi kvetinami, obrazky a soskami vsech svatych, vedle kazdeho stoji pan majitel v ruce drzic lahev piva ci v lepsim pripade nejakeho vina a pokorne ceka, az na nej dojde rada. To pak k nemu dojde knez s kadidelnici, pri pronaseni modlitby auto radne okouri a nakonec se vse zavrsi strikajicim alkoholem. Tohle se skutecne jen tak nekde nevidi :-).

Po obou stranach mestecka se zvedaji kopce – Mala a Velka Kalvarie. Na tu malou moc lidi nechodi, zato na tu velkou se tahnou primo procesi. Nahoru na kopec totiz vede krizova cesta a namaha spojena s vysplhanim nahoru je odmenena nadhernymi vyhledy na mestecko i jezero. Nevahame ani chvilku a i my se pripojujeme k rade poutniku, kteri poslusne slapou nahoru, krok sun krok – schod sun schod…dokonce i zde jsou tak urputni verici, ze nahoru lezou po kolenou.

Kopecek je to vcelku maly (je vysoky jen nekolik desitek metru) a presto se kazdy cestou nahoru radne zapoti. Aby ne – vzdyt uz samo jezero je znacne vysoko a na vrcholku kopce stojime skoro ve 4000 metrech, takze to da zabrat i otrlym Bolivijcum.

Jdeme pomalu nahoru a abychom se trochu vydychali, zastavujeme se asi tak v puli cesty na jakesi plosine. Chvili moc nevnimame, spis se kochame pohledy na jezero, ale pak zaciname pozorovat srumec okolo sebe. Je tu spousta malych kamennych stolku, skoro u kazdeho skupinka lidi (vypadaji jako rodiny). Na stolecku ruzne predmety, ozdobene girlandami, vykuruji je, polevaji je ci se v jejich blizkem okoli jen tak druzne veseli…O co se jedna?

No nic, jdeme dal a nakonec jsme nahore – tam nas vita zastup krizu a za nimi stanky s miniaturami. Chvili na ne nevericne koukame – vypada to jako detske hracky. Tu prodavaji auticka, tu ruzne domky, tu figurky znazornujici remesla a povolani, tu zvirata…a lidi je ve velkem nakupuji. A pak nam to dochazi – v pruvodci jsme cetli, ze se prave na Velke Kalvarii odehrava jednou rocne Svatek sveceni vsech veci, ktere by dotycni chteli v nasledujicim roce ziskat. Ale tento svatek oficialne probiha v unoru a dnes je teprve 6. ledna. Anebo ze by prave proto, ze je 6. ledna – tedy Svatek Tri kralu, probihalo neco podobneho? At je duvod jakykoliv, vypada to tak.

Skoro kazda mistni rodina, ktera vyjde nahoru na kopec posleze obchazi stanky a nakoupi – auto, dum, figurky a malickosti znazornujici zdravi, stesti a bohatstvi a pripadne dalsi. K tomu prodavac prida par konfet a girland a certifikat o zakoupeni. Rodinka pak vse popadne a zamiri na onu plosinu asi v puli kopce. Tam vsechny veci veci vylozi na jeden z kamennych stolku, posype je konfetami a ozdobi, koupi u pobliz sedicich prodavacek dve lahve piva a pak uz jen cekaji na nejakeho toho „vykurovace“. Cely „obrad“ je docela dlouhy – obzvlaste cim vetsi je rodina, nebot v prubehu vykurovani kazdy jeji clen bere kazdy sveceny predmet do ruky a neco mu naseptava. Nakonec jsou vytazeny ony lahve piva, nejprve veci radne postrikany a zbytek je peclive rozdelen mezi rodinu na pripiti. Tim vsak cela akce neskonci – pote, co jsou veci posveceny, rodina se posune na stranu k jinym, ktere uz podobnou procedurou prosli, a spolecne povidaji, popijeji, obcas neco zakousnou – proste uzivaji si prima cas :-).

No jinak se uz vlastne Copacabana nijak nelisi od ostatnich bolivijskych mestecek (takze je vsem jasne jak vypada :-). Je tu male namesti, dalsi kostely, hotylky pro turisty a celkem prijemne levne restaurace, kde si urcite dame nejakou tu dobrou. Ale to az jako odmenu po vylete na bajny Ostrov Slunce, neboli Isla del Sol.

Tento článek byl publikován dne 12. 1. 2008 (Sobota) v 07:31 v rubrice 06. Bolívie. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat svůj komentář.