V Cuzcu a kolem Cuzca jsme videli snad vse, a tak je cas zamirit dal – k bajnemu jezeru Titicaca. Obrovske jezero na peruansko-bolivijskych hranicich je zahaleno zavojem rannich mlh a legendami obou narodu. Ti-ti-ca-ca, v prekladu titi – velka kocka (tj. puma) podle tvaru jezera, kdyz se mapa obrati naruby, a kaka – skala podle posvatneho kamane na Ostrove slunce, pres ktery prvni lide vstoupili na zem. Jezero lezi v nadmorske vysce 3821m, a je tak nejvyssim splavnym jezerem na svete. Mimochodem, aby tech nej nebylo malo, tak je take nejvetsim jezerem v Jizni Americe a soucasne nejvetsim vysokohorskym jezerem (svoji rozlohou temer 8300km ctverecnich si to zcela jiste zaslouzi :-).

Dominantnim mistem peruanskych brehu je jednoznacne mesto Puno a tam ted taky zamirime. Z Cusca se da jet dvema zpusoby – autobusem ci pro labuzniky vlakem. A kdyz rikame pro labuzniky, myslime to doslova. Nejenze vlak stoji mnohonasobne vic (120 solu v porovnani s 20 za bus), potrebuje na prekonani stejne vzdalenosti vyrazne delsi dobu, ale hlavne skoro celou cestu kopiruje silnici, takze ani specifickych vyhledu se jeden nedocka. Skutecne pouze pro skalni zastance zeleznice a ty, kteri jeste nejeli vlakem v Ekvadoru :-).

My mame jasno – jednoznacne volime autobus, ktery je levnejsi a rychlejsi. Na autobusovem nadrazi jsme uz v 7 rano a doufame, ze timhle smerem by to mohlo jezdit kazdou chvili…tedy ono to skutecne jezdi, ale chvile se protahne az do pul devate. No nic – kupujeme tedy listek, vytahujeme knizku a cekame…a pak uz naskakujeme a jedeme.

Autobus se zda byt na prvni pohled v poradku – zvysene prizemi, zachod, pohodlna sedadla. Tedy vcelku zapadoevropsky standard. Jen s tim rozdilem, ze ve vetsine peruanskych autobusu jsou cestujici napevno oddeleni od ridice – budto jen zaklapavacimi dvermi, pres ktere se musi dovnitr a ven a tedy se na ne busi, kdyz se neco chce, anebo (to v pripade vyvysenych ci dvoupatrovych busu) je ridicova cast kompletne oddelena a pak se lze domlouvat jen pres mikrofon. A v tomto pripade jsou cestujici vicemene v „moci ridicove a jeho nalady“. To si ovsem clovek uvedomi, az kdyz nejde vsechno uplne standardne podle planu :-)

Na pocatku cesty jsme jeste nic netusili. Prvni naznaky zacaly asi tak po hodine a pul, kdy prvni lide zacali potrebovat na zachod. Preci jen, kdyz se vi, ze zachod v autobuse je, tak se nikdo s pitnym rezimem neomezuje. Ale po zjisteni, ze je zachod zamceny a pred nami vidina jeste tak minimalne 4 hodin v autobuse, to nam prestava byt do zpevu. Snazime se dozvonit na pana ridice, ale marne. Neslysi, nebo slysi a neodpovida…

Asi po dvou a pul hodinach jizdy stavime v malem mestecku – pasazeri se stridaji, lide bezi na zachod a hlavne vsichni se pousti do ridice a jeho pomocnika, jak to, ze je zachod zamceny. Hadali se oni, hadali jsme se taky, az jsme zachod vyhadali – s kyselym oblicejem nam ho odemkl a jeho oci metaly blesky ve smyslu „teste se…ja vam to jeste spocitam“.

A taky ze spocital – tedy ne nam, ale bohuzel na jeho rozhorceni doplatily 2 mlade prodavacky. Pote, co jsme zastavili v dalsi vesnicce, nabehly do autobusu a zacaly prodavat. Jenomze – nez stacily vybehnout, autobus dvere zavrel a rozjel se. Marne zvonily na ridice, marne i vsichni ostatni busili do vsech moznych casti autobusu – proste ridic a jeho pomocnik se rozhodli, ze je nepusti, a tak s nami chudiny dojely posledni dve hodiny az do Puna. Stejne jako jeden z pasazeru, ktery se snazil vystoupit uz asi 10 kilometru pred mestem. Marne…

Takze az priste pojedete autobusem, podivejte se, kudy se da uniknout ven :-).

Tento článek byl publikován dne 11. 1. 2008 (Pátek) v 06:15 v rubrice 05. Peru. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Komentáře a trackback jsou uzavřeny.