Ishinca-Cojup trek aneb duveruj, ale proveruj

Středa 12.12.2007

Nasim puvodnim planem bylo se po Santa Cruz treku vydat do dalsiho mistniho pohori – Cordillera Huayhuasch. Giorgio nam to ale zacal rozmlouvat – na rozdil od Cordillery Blancy, kde je jeste porad krasne, tam uz muze byt destiva sezona v plnem proudu; navic hory jsou to drsnejsi, cely okruh ma nejmene 12 dni, a ma tak vetsi smysl, kdyz ma clovek hodne casu. Nechali jsme se tedy nalomit a misto Huayhuasche jsme zacali uvazovat jeste nad jednim vyslapem v Cordillere Blance.

Pozor – tento clanek je extremne zajimavy, ale take o neco delsi a u ranni kavy ho pravdepodobne nestihnete precist :-).

dsc_6233.jpg

A tu do hry vstupuje Giorgiuv kamarad a adept na vysokohorskeho vudce (momentalne v studujici a cekatelske fazi) v mistni oblasti – Christian. Sympaticky chlapik; obcas sice trochu nerozvazny (jak momentalne ukazuje jeho spaleny oblicej, nebot pri vyprave na ledovec jaksi opomenul opalovaci krem), ale srdecny a velice pratelsky. Rozkladame na stole mapu a koukame, kam bychom mohli vyrazit tak na 4, max. 5 dni.

„Heledte a co treba tady? Tahle dve udoli – Ishinca a Cojup? Co jsem slysel, obe udoli jsou moc hezka. Ja sam jsem tam jeste nebyl, ale tady na konci udoli to vypada, ze by to pres tenhle prusmyk melo jit prejit…z obou stran sedla jsou sice ledovce, ale uprostred by to melo byt pruchozi. Co tomu rikate?“

Oba koukame na mapu – dve v podstate rovnobezna udoli tahnouci se od vychodu k zapadu smerem k hlavnimu hrebeni hor a ledovcu. Jednim by se dalo jit tam, pak prelezt pres kopec do druheho udoli a tim se vratit zpatky do civilizace. Obe udoli vypadaji vcelku pruchodne, neni to ani daleko od mesta, takze se da dojit dom pesky. Jen jedna vec nas zarazi – v obou dvou udolich je zakreslena turisticka trasa az do jejich koncu, ale zadna spojujici cesta mezi nimi naznacena neni. V Google Earth to vypada, ze tu lezi snih, na internetu se o tomto prusmyku zminuji jen skupiny s mackama, ktere slezaji okolni vrcholky…to vse je ponekud podezrele. Ale Christian preci zna mistni hory a vi, o cem mluvi – je rozhodnuto.

ishinca.gif

Vyrazime, schazime dolu do mesta, aby nas po kratke jizde colectivo vysadilo na hlavnim tahu na Caraz u vesnicky Paltay, kde zacina nase dalsi trekovaci dobrodruzstvi. A po chvili zjistujeme, coze jsme si to zase vymysleli – k pocatku udoli a tedy skutecnemu zacatku treku je to jeste 12 kilometru po prasne silnici skrz par vesnicek. Jenomze zadna oficialni doprava tu nejezdi a taxik se nam platit nechtel, takze se zatatymi zuby slapeme do kopce, slunicko pali jedna „radost“ a vzhledem k nedostatku stinu z nas vyprazi dusi…

dsc_6154.jpg

Ve vesnickach, kterymi prochazime, se zda, jakoby v zivote nevideli cizince a tvari se tak hrozive, ze obcas pokradmo kontrolujeme svoje batohy, jestli jsme preci jen nekde nestipli nejakou tu slepici…co my vime – i kdyz vedomi spi, podvedomi pracuje :-) A posledni dobou mame hlad kazdou chvili :-).
A tentokrat skutecne vedomi spalo…tenhle uvod byl spis za trest nez za odmenu a cely jsme ho zvladli v jakemsi otupeni spilajic si, ze nam bylo lito vydat tech par solu za taxika.
Kazde utrpeni ma ale svuj konec a i my nakonec stojime u velke cedule oznacujic pocatek udoli a tedy i pocatek naseho treku. I tady na mapce pisou jen o ceste tam a zase zpatky a ani slovo o nejakem prusmyku. My jsme vsak pevne rozhodnuti, ze se nejak pres hreben prehoupneme, takze uvidime.

dsc_6180.jpg

Cele udoli Ishinca je paradni – vetsinu prudkeho stoupani si clovek odbyde na pristupove ceste (takze kdyz je chytry a veze se autem, ani se pri tom moc nezapoti :-)) a dal uz je cesta prijemna, stoupajici pozvolna podel ricky mezi zelenymi stromy, keri, policky a pastvinami; obcas se nekde vyjevi stado krav, nejaky ten kun ci osel, dokonce i kozu jsme tu videli, a ze vsech stan na nami bdi majestatni skalnati i ledovcovi velikani jednotlivych vrcholku.

Udoli neni nijak dlouhe – jen asi 12 kilometru a je zakonceno bilou snehove-ledovou stenou vrcholu Tocllaraju, pod ni kamenitou morenou, pred morenou rozlehlou pastvinou a na pastvine kus od moreny stoji svete div se refugio (tedy horska utulna). Na mistni podminky docela luxusni, takze i ceny jsou v porovnani s mistnim standardem luxusni. Jen zvedave nakukujeme a po chvili stavime stan o kus dal.

dsc_6197.jpg

Mame vcelku stesti – jsme tu docela brzy odpoledne, ale protoze odsud dal se pokracuje jen nahoru do kopce, nechavame si vyslap do prusmyku az na dalsi den. A tak se misto funeni rozvalujeme na slunicko a uzivame si jeho hrejicich paprsku, bastime same dobroty a tak nejak se celkove pofklakujeme. Jsme ve 4000 metrech a zitra polezeme minimalne tak do 5000, tak abychom byli fit. Jojo, to jeste nastesti nevime, coze nas to ceka…
Jen co se slunicko schovava za kopec a my jsme ve stinu, prichazi standardne zima. Chvilku jeste sedime venku, ale nakonec to vzdavame, zalezame do spacaku a oba tajne snime o prijemne mekke teple posteli v nedalekem refugiu :-).

dsc_6216.jpg

Rano se budime opet do nadherneho dne, takze zhluboka se nadechnout a hura na to.
Cesta zacina prijemne vyslapanou pesinou nahoru podel moreny. Za nejakou chvili prichazime na travnatou plosinu, kde se pasou kravy a kdysi cosi stavalo – ze by predchudce dnesniho refugia? Dneska uz je to jen polorozpadla stavba z lati a vlniteho plechu.
Pokracujeme klikatici se cestickou nahoru na morenu; je hodne vyslapana od krav a oslu a celkem dobre znacena muziky (takove ty male kamenne pyramidky). Proste pohoda. Tak to vypada, ze to nakonec bude vcelku brnkacka. A my jsme z toho meli takove obavy…
Nahore na morene je nadherny vyhled na stenu Tocllaraju a lagunu pod nim. Davame pauzu a kochame se a poslouchame praskajici ledovec. Lomozi docela dost, ale zadne kousky nechteji odpadnout. Preci jen je jeste porad dopoledne a slunicko ho zatim poradne nerozehralo.

dsc_6243.jpg

Pokracujeme dal a zjistujeme, ze to preci asi jen takova brnkacka nebude. Cesticka zacina byt podstatne mene znatelna – obcas se orientujeme jen podle bobku predchozich ctyrnohych poutniku, obcas se nam ztraci uplne. Ale porad tu je a jsou tu znamky lidskeho zivota, coz je dobre znameni :-).

Vylezame uz docela utahani na dalsi nahorni plosinu. Jsme v nejakych 4700m nad morem, a tak na nejakou tu unavu uz mame narok :-). Odsud je uz videt primo prusmyk. A vypada to hodne zajimave – vlevo ledovec, vpravo skaly…tak to jeste bude vesele. Ale snad se bude uprostred mezi nimi dat projit. Cesta neustale stoupa…respektive svah stoupa, cesta uz davno zmizela kdesi v nenavratnu a nam zacina prituhovat.
Ocitame se v takovem kamenitem sterkovisti, kde se nam sype pisek a kameni pod nohama, obcas preskakujeme potucky, obcas se proplitame mezi vodopadkama, co stekaji zeshora z ledovce, a splhame stale vys a vys priblizujic se pomalu k ledovci. Jeho sedobila stena nad nami zacina dostavat hrozive ohromnych rozmeru; cernou stenu skaly na druhe strane si radsi nepripoustime. Mezera mezi ledovcem a skalou se zacina zuzovat do uzke roklinky. Splhame stale vys, roklinka se zuzuje a najednou zjistujeme, ze dal nemuzeme. Pred nami je vysoka ledova stena.

Pohled do prusmyku

Tak a co ted? Preci se nevratime?!? To preci nemuzeme – odhadujeme, ze jsme nejakych tricet vyskovych metru od nejvyssiho bodu. Ale kudy dal? Babo rad – vlevo je petimetrova ledova stena a vpravo dvacet metru vysoke skaly. Ledovec jednoznacne nepripada v uvahu – i kdyby se nam chtelo sebevic, bez vybaveni je to na tomhle miste koleda o maler. Takze jedine skaly – nastesti je to ne uplne prikra stena plna mensich i vetsich vystupku; ale nanestesti take sypkeho pisku a drolicich se kaminku. Na zadech mame velke patnactikilove batohy. A nevidime poradne nahoru – kolik bychom toho museli vylezt?

Tady cesta konci?

Ludvik shazuje batoh a vydava se na vyzvedy.
Ludvik: „Nakonec zkousim splhat na skaly, coz se mi po sypajicim se pisku a odlamujicich se kamenech dari, pod sebou v hloubce nekolik metru kameny a puklinu pod ledovcem. Zkousim vylezt jeste kus doleva a ano! Stojim v prusmyku a divam se na druhou stranu, do druheho udoli. Dokonce se mi dari se bezpecne vratit k Terce a sdelit ji tu radostnou novinu.”
Nechce se nam vracet a jsme rozhodnuti projit. Ted teprve ale zacina ta prava sranda, protoze to musime zvladnout s tezkym batohem (stan a veskera vybava, hulky…). Ale odvaznemu stesti preje :-).

Terka na skale

Terka: “Tak jdeme na to. Zhluboka se nadechnout, zatnout zuby a sup na skalu…jak ze to ma byt? Tri body, vzdycky mit tri pevne body a tim ctvrtym hybat. A kruci zadek ke skale, at je vyvazene teziste. A nedivat se dolu – vis, ze nemas rada vysky. No to se sice lehko rika, ale kdyz to neni zadna sranda lozit po skale s velkym batohem na zadech, drolici se kaminky a pisek pod nohama. Sice je to asi jen 3 metry nad zemi, ale padat dolu se mi teda nechce – preci jen nejaky ten vyvrknuty kotnik by z toho mohl byt a to by nebyla zadna sranda. Tak hezky kousicek po kousicku, se slzama na krajicku, nadavajic jak spacek, coze jsme si to zase vymysleli… Ale po par minutach, ktere se zdaly byt jako cela vecnost, uz stojim na vetsich pevnejsich kamenech a nedrzim se jen koneckama prstu a pak za dalsi chvili se divam dolu do udoli Cojup. Neuveritelne…to, co se pred chvili jeste zdalo nemozne, se stalo realnym. V nadmorske vysce 5200 m jsme prelezli skalu, nespadli, nemuseli se vratit a ted si uzivame chvilku sladkeho vitezstvi s naprosto uzasnymi vyhledy na obe strany.”

Jsme nahore

Pocasi se zacina kazit, zacinaji se nad nami stahovat docela cerne mraky, a tak se moc nezdrzujeme a honem dolu – tady bychom bourku preci jen vychytat nechteli a cesta dolu do udoli je jeste dlouha. No tedy jestli tady nekdy nejaka cesta byvala, tak my jsme ji skutecne neobjevili. Kazdopadne kam mirime, vime – tady neni moc kde zabloudit. Pod prudkym svahem se dole v udoli klikati ricka, u ktere chceme prenocovat. Uz abychom tam byli.
Tak nejak v podstate „padame“ primo dolu – nejdriv po kameni a pak po travnatem svahu s velkymi drny a kameny mezi nimi. Dokonce niz nad udolim potkavame par muziku, ale tezko rict, kdo a z jakeho popudu je tu postavil. To by jeden musel byt telepat, aby cestu podle nich nasel :-).

Cesta dolu

Konecne jsme dole – utahani, vystaveni, s roztresenyma kolenama a nadseni z toho, ze to mame za sebou. Koukame zpatky nahoru na kopec, odkud jsme prisli – z tehle strany prusmyk vypada znacne vyssi, ucpany ledovcem a totalne nepristupny, takze se oba shodujeme na tom, ze kdybychom sli obracene a pokouseli se lezt nahoru z tehle strany, asi bychom to vzdali.

Za jediny den jsme zvladli vylezt po prikre ceste a po skale z 4000m do 5200m a zase slezt do 4500m. To si zaslouzi oslavu a nejakou tu odmenu. Jenomze…nanestesti jsme vetsinu dobrutek zbastili vcera rozvalujice se na slunicku a tech par zbytku jsme dorazili cestou nahoru, takze nasi dnesni jedinou odmenou bude poradna porce testovin a brzke zalezeni do postele – kazdopadne to se taky pocita. I kdyz kosticka cokolady by vic nez bodla :-).

dsc_6306.jpg

Rano se budime sice rozlamani, ale v daleko odpocatejsim stavu nez vcera vecer, slunicko se na nas smeje a pred nami je jen cesta dolu – tedy sama pozitiva a socialni jistoty :-). Vydatna snidane, sbaleni veci a stanu a muzeme se vydat na cestu. Obchazime morenu, za kterou se skryva laguna a pred kterou stoji dalsi refugio – znacne jednodussi nez to v druhem udoli (ale zadarmo), a schazime dolu udolim. Cesta je vcelku prijemna – je ale citit, ze preci jen mame neco za sebou a tak se o nejakem extra rychlem pochodu neda prilis mluvit.

dsc_6339.jpg

Udoli Cojup je mnohem divocejsi, pustsi a takove zlovestnejsi, nez Ishinca. Vyprahlejsi pastviny, mene stromu, spousta roztrousenych balvanu vsude po udoli, obrousene strany…tusite spravne. Stejne jako pod Huascaranem, i tady si tehdejsi velke zemetreseni vybralo svou dan a prave timto udolim se na Huaraz privalila lavina bahna a kameni – pote, co se protrhla hraz jezera na konci udoli. Az na jednu ulici, v podstate cele mesto zustalo v troskach, mrtvych vic nez zivych… Proste jedna velka tragedie cele teto horske oblasti.

V podvecer jsme na konci udoli, ktere je asi jednou tak dlouhe co Ishinka. A jelikoz domu to mame jeste asi 12 kilasku, rozbijime tabor a domu do El Pinaru dorazime nasledujiciho dne dopoledne. Utahani jak kotata, ale stastni, ze jsme si zase jednou uzili prima dobrodruzstvi.

dsc_6323.jpg

————————–
Pokud se snad rozhodnete podniknout to same co my, jedine co potrebujete je tenhle clanek. Ale my vam k tomu pridame v sekci “Mapy a GPS” jeste zaznam a mapu cele tehle srandy. Hodne stesti!

Komentáře jsou uzavřeny.

Naši sponzoři



Cestovní pojištění
Cestovní pojištění od GENERALI

Asistenční služba
Asistenční služba EUROP ASSISTANCE

Hosting stránek
a doména
Profesionální webhosting IGNUM

Stan, spacáky, vařič
Outdoorová výbava COLEMAN

Batohy
Batohy TREKSPORT

Bundy a kalhoty
Gore oblečení TILAK

Nabíječka, baterie
Energie od AVACOMu

Dezinfekce vody
Dezinfekce vody AQUAPLUS

Nádobí, rukavice
Outdoorová výbava YATE

Zpracování fotografií
Zoner Photo Studio

Cestovní kancelář
Cestovní kancelář Alpina

Autobusová doprava
Autobusová doprava Jenda

Prosm, zkontrolujte zadan daje

Pro dokonen rezervace prosm opite kd:

Dkujeme, drek jsme zarezervovali.

Kopii e-mailu s rezervac jsme zaslali vm i organiztorovi svatby.