Jake to je, putovat osamelymi pastvinami mezi ekvadorskymi sopkami? Treking v Ekvadoru ma svoje kouzlo a dokaze oslovit spousty lidi. Necekejte ale spolecnost, necekejte nekoho, kdo pujde stejnou cestou a muze vam pomoct. Tohle je misto jako stvorene pro osamele tulaky, co nemaji radi davy a radi povlecou na svych bedrech 25 kilo, aby si uprostred kilometroveho stoupani ve ctyrech tisicich metru nad morem mohli nadavat, „do ceho jsem to zase vlezl a co tu vubec delam“. Aby se pak vecer spokojene rozhledli po udoli a kochali se uzasnou a tichou krasou vulkanu (tedy pokud zrovna neni zatazeno ci nelezi mlha – coz tady byva dost casto :-). Jsou jako stvorene pro ty, kteri nemaji radi, kdyz je svazuji konvence, narizeni, prikazy a kdyz si muzou delat co chteji.

Vsechny tri treky, na ktere jsme v Ekvadoru vyrazili, maji neco spolecneho. Trekovani se zde odehrava ve velice jednoduchych a dalo by se rict i vcelku bojovych podminkach. Zakladni princip by se dal vyjadrit ve dvou bodech:
1. V horach v podstate neexistuji zadne limity – jen ty vase.
2. Co si s sebou prinesete na zadech, je vse, co mate.

Nejsou tu zadne ubytovny, lodge, hostylky ci dokonce hotely. Nenarazite na jediny oficialni kemp nebo snad pristresek. Neuvidite jediny obchod s potravinami. Neuvidite zadne znaceni, nekdy dokonce ani vyslapanou cestu ne. A tezko rict, kolik lidi vubec na ceste potkate…za zacatku a na konci, kdyz jste v dosahu vesnicek, mozna mistni, ale pak? To je asi otazka stesti a sezony – do ktere jsme se my teda ale zcela jiste netrefili, protoze jsme nevideli ani nohu (natoz ruku) nejakeho trekare :-).

A jaka pravidla tu vlastne panuji?
Zakladni pravidla lidske slusnosti a pozitivniho vztahu k prirode. Kdyz jste jeste v dosahu lidi a jejich policek, je dobre respektovat soukromy majetek – to ale samozrejme neznamena, ze by se tam po domluve s majiteli nedalo vubec kempovat. A dal od civilizace je to jako jinde v prirode – co jsi si prinesl, to si taky odnes, nenic, respektuj prirodu a hlavne nezahravej si, protoze kdyz se ti neco stane, tak se opravdu nikoho nedovolas.

A kudy vedou cesticky, kterymi se ubirat?
Existuje rada ruznych knizek od ruznych autoru a vydavatelstvi, ktere popisuji vcelku dobre a detailne vybrane cesty v horach. Pak uz jen zalezi ciste na osobnim rozhodnuti kazdeho, zda-li nasledovat to, co uz nekdo prosel a ma to tedy vyzkousene, anebo se prukopnicky pustit svoji vlastni cestou necestou… My zvolili variantu mensiho odporu a majice k dispozici pruvodce “Trekking in Central Andes” od Lonely Planet, vybrali jsme si treky z neho. Libily se nam, zas az takovi badatele nejsme a preci jen dalsi 3 tydny navic na bloudeni, hledani pruchodnych prusmyku a dumani o tom, kde asi tak ta reka bude nejuzsi, aby se dala prekrocit, jsme nemeli :-).

Zbyva tedy posledni vec k vyrizeni – mapy.
Mapy nejsou vubec marna zalezitost – a kdyz jsou navic presne a umi se v nich cist, dokazi prozradit nejedno sladke tajemstvi. V tom je ale ten kamen urazu – kdyz jsou presne. Jedine mapy, ktere se zatim daji pro potreby trekovani sehnat, jsou vojenske topograficke mapy, ktere jsou minimalne 15 let stare a s presnosti jsou hodne na stiru. Lonely kolikrat ve svych popiscich cesty poukazuje na tyto nepresnosti (napr. vodni reservoar zvici velikosti velkeho rybniku na techto mapach neni – takova mala jednoduse prehlednutelna vec :-). Navic jedine misto, kde se tyhle mapy daji sehnat, je v Quitu a to jeste nekde na okraji. Ale copak my vime o vsech mistech, kde se budeme pohybovat? Na jeden trek je jich potreba vetsinou 4 az 6. Kazdy kousek za dva dolary, a je to najednou pres 10 dolaru za nejake nekvalitni fotokopie.
A tak jsme si rekli ne – mame vcelku detailni popisky trasy v LP, mame GPS (i kdyz bez mapy, ale alespon vime, kam se vratit a odkud jsme prisli :-) a proste budeme tak trochu dobrodruzi a zkusime to projit jen s tim.

A jak se nam vedlo?
Vzdycky jsme se vratili v poradku zivi a zdravi – bez vetsich ujem na tele i dusi z toho, ze bychom museli nekde dalekosahle bloudit a patrat po spravne ceste. Takze to fungovalo. No a z clanku, ktere budou nasledovat, muzete posoudit sami, jaka to byla a nebyla zabava…

Tento článek byl publikován dne 22. 11. 2007 (Čtvrtek) v 01:31 v rubrice 04. Ekvádor. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Komentáře a trackback jsou uzavřeny.