Kam jinam muzeme vyrazit na prvni vylet z Quita, kdyz uz jsme 25 kilometru na jih od rovniku a pak uz pojedeme jenom na jih? Samozrejme ze k rovniku! A porozhledneme se taky trochu kolem, jestli se tam neskyvaji nejake zajimavosti. Od Fabiany ziskavame zakladni informace a vrhame se po hlave vyzkouset, jak ze ta mistni verejna doprava funguje :-)

Funguje perfektne – autobus na sever nam stavi jen kousek od domu a za necelou pulhodinku jsme na miste. “Mitad del Mundo” (neboli “Stred zeme”) je 30-ti metrovy kamenny monument, na jehoz vrcholu je velky globus a vyhlidkova plosina. Kolem monumentu je areal, ktery tvori jeste Etnograficke muzeum, par obchodku se suvenyry a male restaurace. Monument stoji na miste, kde se v dobe jeho stavby myslelo, ze prochazi zemsky rovnik. S rozvojem zamerovacich metod se ale zjistilo, ze skutecny rovnik je jeste asi 240 metru na sever. Ale protoze cely areal je docela pompezni turisticka atrakce, nikoho spatna poloha nevyvadi z pohody a na miste samotnem se dodnes nedozvite, ze ta cara na zemi vlastne rovnik neni.

My to ale vime a nemuzeme prece nestanout na pravem rovniku! A tak zapiname GPS a spinavou a rozbitou ulici mirime mezi nuzna obydli na sever od monumentu. Jsme pred jakousi zaprasenou kamenickou dilnou a nase GPS konecne zacina ukazovat hodnoty blizke nule. Ale protoze uhlove setinky sekund ne a ne byt nula, behame sem a tam, provadime “tanec lovcu rovniku”, az nakonec mackame spoust fotaku skutecne na rovniku! Jen okolojdouci mistni na nas koukaji trochu podivne – vsichni turisti se preci foti kousek odsud u monumentu… :-).

Nas druhy vylet na sever od Quita miri do nekolika mestecek a lagunam. Tentokrat je to skutecne uz vetsi vyprava - dvouhodinovy presun autobusem, prespani v nejakem regulernim hostylku - ted se teprve ukaze, co ze vsechno jsme se za tech par dni v Quitu naucili :-).

Zastavkou prvni a nejsevernejsi je (dle pruvodcu) pry proslule rezbarske mestecko San Antonio de Ibarra. Malinka vesnicka s malym namestim, kolem ktereho je nekolik prodejen s rezbarskymi vyrobky – maji docela hezke veci, ale nic, co by nas uchvatilo – hlavne nabozenske motivy. Navic, jsou to jenom prodejny, nikde se nam nedari videt rezbare v akci. Jaka skoda! Maji tu taky zajimave prodejny nabytku, trochu jak na zamek - nadychana sedadla, vyrezavane drevo, zatocene nozky stolecku - zadny honosny byt by se za ne nemusel stydet. Docela prekvapeni, ze neco takoveho vidime v male ekvadorske vesnicce. Nic, ale vubec nic jineho ve vesnicce nenachazime, takze je na povazenou, jak to ten pruvodce s tou proslulosti myslel.

Jen o malo zajimavejsi je dalsi male mestecko – Cotacachi. Male namesti, par obchudku, jedno muzeum…vsak to znate :-). Nedaleko od nej je ale misto uz zajimavejsi – kraterove jezero Laguna Cuicocha. Nazev vychazi z jazyka Kecua puvodnich obyvatel a znamena “Jezero Morcete”, podle tvaru ostruvku uprostred laguny. Mistni mu ale rikaji mnohem poeticteji - “Jezero Lasky”. To proto, ze milenci prokazovali lasku sve mile preplavanim jezera prave na onen ostruvek uprostred a zpet. Neda se k nemu dostat jinak nez drazsim taxikem, ale rozhodne to stalo za to. Puvodne jsme si chteli udelat delsi vyletik a jezero obejit dokola, ale den se krati a do soumraku bychom to zpatky nestihli. Tak jsme jen vysli na kopecky nad jezerem a kochali jsme se paradnimi vyhledy, zarive modrou hladinou a vselijakou novou kvetenou kolem cesty.

Prespavame v Cotacachi v levnem hotylku a na ceste zpatky do Quita je nasi posledni zastavkou mesto Otavalo, kde se dle pruvodce kona naprosto neuveritelne uzasny nedelni trh. Prijizdime a konecne vidime zive ekvadorske mesto, kde se neco deje. Vsude na ulicich a namestich lidi, prochazi se, debatuji, prodavaji…a my poprve nasavame jihoamerickou atmosferu a fotime jako divi. A trh, trh je tu nejen v nedeli, ale v mensi podobe kazdy den – spousty zeleniny, ovoce, masa, bylinek, hotovych jidel, obleceni – to vse prodavane v takovych podminkach, ze komu vadi vlas v polevce, asi by nekoupil ani zadarmo :-). Ale k mistnimu koloritu pro proste patri. Jen nejak nemuzeme uverit, ze v pruvodci o Otavalu pisi jako o “malem ospalem mestecku”.

Pomalu je cas se vratit zpatky “domu” do Quita. Prichazime k hlavni silnici a hura, jeden autobus tu zrovna stoji. Uz se k nemu blizime, kdyz prisvisti dalsi, brzdy kvili, “nahanec” z nej vyskakuje a uz nas za rukav tahne k tomu “svemu” autobusu. Tak tomu rikame konkurencni boj! Zadne jizdni rady, zadne kupovani jizdenek predem. Autobusy proste jezdi porad, jeden za druhym.

Tak to by nas prvni “samostatny” vylet v Ekvadoru. Jeste dva dny v Quitu vstrebavame zazitky, odpocivame a nakupujeme zasoby, a pak uz vyrazime na prvni velke trekovani na nasi ceste kolem sveta. Trekovani mezi ekvadorskymi sopkami…

Tento článek byl publikován dne 29. 10. 2007 (Pondělí) v 11:14 v rubrice 04. Ekvador. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat svůj komentář.