Prvni lekce spanelstiny
Čtvrtek 25.10.2007
A tak jsme v Jizni Americe - presneji receno v Ekvadoru a zcela nejpresneji receno v Quitu; jeho hlavnim meste. Vcera kolem poledniho nas na letisti vyzvedla Fabiana - mistni couchsurferka asi tak naseho veku, u ktere chceme stravit par dni, abychom se trochu aklimatizovali. A to nemyslime jen aklimatizaci v geografickem duchu (Quito lezi totiz skoro 3000m nad morem, takze aklimatizace na nadmorskou vysku je vec nezbytna), ale hlavne se potrebujeme trochu “nalokat” te spanelske atmosfery, abychom se v nasledujicich peti mesicich neutopili kompletne.
Jelikoz…
Kdesi v Praze pred xxx mesici:
“Jo tak vy jedete i do Jizni Ameriky? A umite spanelsky? Neee? Tak to abyste se ji naucili; tam se totiz jinak nedomluvite.”
“Jasne, my vime - s tim se jednoznacne pocita.”
Kdesi v Praze tesne pred odjezdem:
“Tak co ta vase Spanelstina; kolikpak toho umite?”
“No, to vis, casu bylo malo, spousta jinych veci byla vzdycky prednejsi,… Ale hele - mame jeste skoro tri mesice v Severni Americe, vezeme s sebou Spanelstinu pro samouky a casu vic nez dost…”
Kdesi v Severni Americe:
“Hele, nemeli bychom se zacit divat na tu spanelstinu?”
“Ale jo, jenom jeste potrebuju dopsat denicek, pak musime napsat tech par mejliku,…tak za par dni to vytahnu.”
Kdesi v letadle cestou do Quita:
“Nemeli bychom preci jen na chvili vytahnout tu Spanelstinu, at umime alespon pozdravit???”
“Ted uz to nema moc smysl - za chvili pristavame!” :-))
A tak jsme se tedy ocitli na pude spanelsky mluviciho obyvatelstva neznajice jedine sluvko. Kazdopadne Ucebnice spanelstiny pro samouky a Spanelska konverzace s nami verne procestovaly cely sever - no aby ne, kdyz nemusely po svych :-)). Tady snad konecne zacnou pracovat…
A je to tady. Vcera jsme tedy dorazili, vzmatorili jsme se po preletu, trochu si odpocinuli, porozhledli se po nejblizsim okoli (Fabiana bydli v obytne ctvrti asi 45 minut autobusem od centra), vytahali jsme z pani domaci vsechny mozne i nemozne informace o mestu a okoli a dnes se uz vydavame sami na bojovy pruzkum terenu.
Nasim prvnim ukolem je zvladnout odchytit ten spravny dopravni prostredek a dostat se jim do centra. Kde je zastavka trolejbusu vime uz od vcerejska, ze tady jezdi do centra vse a dokonce listky se tady neprodavaji vyjimecne u pana ridice, ale uz na peronu.
“Buenos dias, dos boletos por favor”.
Nase prvni spanelska veta. A zda se, ze nam dokonce rozumeli - za drobne, ktere jim “nabizime” ziskavame 2 listky na trolejbus :-) No jestli to takhle pujde dal, tak to za chvili budeme spanelsti profici :-)).
Jedeme v trolejbusu a pozorujeme mihajici se domy okolo nas - od Fabiany jsme ziskali jakous takous mapku centra, tak se snazime zachytit cedule s nazvy ulic, abychom vedeli, kde vystoupit. Nejakou dobu se nam dari, uz vcelku dlouho se drzime na hlavni, ktera vede primo do centra - jeste par bloku a vystoupime.
“Tady?”
“Pockej - jeste tak zastavku ci dve”
“Tak jo.”
Ale najednou - trolejbus uhyba zcela necekane do nejake bocni ulice, jejiz jmeno jsme nestacili postrehnout a riti se a nestavi a jede a jede a…konecna, vystupovat.
Super, tak to nas nejak prevezli. No nevadi - at zije skola zivota.
Co potrebujeme zjistit nejdriv, je samozrejme to, kde se momentalne nachazime. V cestine by to bylo jednoduche: Prosim vas, muzete mi tady na mape ukazat, kde jsme a jak se dostaneme do centra?
Jenomze mistni moc cestinu neovladaji a my pro zmenu spanelstinu :-) Vcera jsme se sice zvladli naucit cislovky, zakladni pozdravy a frazi “Donde esta…?”, tedy “Kde je…?”, ale vystacime s tim???
“Buenos dias senora, por favor, donde esta centro?”
“Blablablalblablablablalblablablalblablbllblbllblb….”
Aha, to bylo sice hezky receno, az na to, ze ti nerozumime ani slovo.
Tak jinak - vytahujeme mapku a zkousime se ruka nohama dozvedet, kdeze jsme prave ted. Jenomze nevime ani jak se rekne my, jsme, ci ted :-)). Tak si holt musime vypomoct.
“I por favor, donde esta aqui?” (tedy neco ve smyslu - kde je zde?). A ukazujeme na mapku.
Chvili na nas nechapave (ci nevericne? :-)) kouka a pak mumla neco, z cehoz usuzujeme, ze tohle misto na mapce neni.
Tak jeste jednou. “I centro?”
Opet vodopad reci, ale pak mavla rukou jakymsi smerem.
Dobra, budeme ji tedy duverovat a vydavame se za rukou. Nejakou chvili jdeme a jdeme a stale nic, ceho bychom se mohli chytnout. Uz nas pomalu opousti nadeje a uvazujeme o tom, ze se vratime na zastavku a svezeme se trolejbusem do mist, ktera nam byla znamejsi, kdyz tu nahle - sice maly kostelik, ale dostatecne velky na to, aby byl na nasi mape a ukazal nam ten spravny smer. Do centra to uz je co by kamenem dohodil.
Zvladli jsme to - nase prvni spanelska konverzace probehla se zdarnym koncem a ukazala nam, ze se neutopime :-)
Nase jihoamericke dobrodruzstvi tedy muze zacit…
