Cestovni denicek #4 (21.9.-30.9.)

Čtvrtek 4.10.2007

Pa 21.9.
Vsechno hezke ma svuj konec, a tak se rano loucime s Joelem (dostavame od neho darek na pamatku) a nasedame na trajektik, ktery nas rychlosti pres 60km/h veze do Haines. Je to skutecne bleskove v porovnani cestou tam…za dve hodinky jsme v pristavu. A dokonce nejenom ze neprsi, ale i trochu se trhaji mraky, takze konecne neco malo vidime z tech zasnezenych vrcholku a ledovcu okolo vody. Ten snih na spickach je docela hrozivy…prvni jsme uz videli ve Skagway, ale rikali jsme si, ze roztaje. Neroztal; naopak se to vypada, ze ho jeste pribylo. Zda se, ze zima je skutecne za humny – no to docela brzo.
V Haines je opet terminal kus od mesta – tentokrat nastesti jen 6 kilasku; nase stopovani je vsak uspesne a behem chvilky se vezeme a dostavame odvoz az do kempu za mestem. Kemp v Portage Cove je paradni – na zelene louce na pobrezi, jen pro batuzkare ci cyklisty bez auta, v pozadi hory, proste nadhera.

Na rychlotrajektu jsme byli skoro sami…


Haines je malinke a momentalne mimo sezonu totalne mrtve mestecko. Co tu jeste zbyva pro turisty, je let helikopterou nad Glacier Bay NP (za hodne vysoky peniz), anebo prochazka po vlastnim mestecku. Prochazime tedy pristav, par otevrenych obchudku, visitora i cosi jako pozustatky armadni zakladny Fort Seward z pocatku 20 stoleti (dnes vsak National cultural site). Je docela zvlastni, ze z vetsiny domu jsou dneska uz jenom normalni obytne domy, hotylky nebo totalne rozpadla staveni a uprostred puvodniho buzerplacu postavili umeleckou galerii a repliku Tlingickeho spolecenskeho domu. Nejsme z toho nejak zvlast odvazani – okolni priroda je nadherna, ale zbytek nic moc. Tudiz nas vubec nemrzi, ze zitra razime pryc.

stara pevnost v Haines

So 22.9.
Rano je pekne frisno…nastesti zatim neprsi, ackoliv mraky se honi a fouka pekne studeny vitr. V deset mame se Stephanem a Janet sraz u visitora a tesime se, ze zapadneme do vyhrateho auticka. Ti se vsak omlouvaji se, ze chteji jeste jit na vyhlidkovy let nad ledovce (tak preci jenom nekdo poleti :-)) – Glacier Bay je preci jenom Glacier Bay, a tak se odjezd posouva o dve hodky. To zase neni takova tragedie – zapadli jsme do restaurace, kde davame caj, kafe a tousty a o dve hodiny pozdeji uz skutecne sedime v aute a mirime opet smer sever a Kanada. Zacina prset. No samozrejme…nase standardni pocasi, ktere preci nemuze chybet :-)
Konecne jsou to jednou zase lidickove, kteri jsou turiste jako my, a tak zastavuji na hodne fotek, coz je fajn. Min fajn je to, ze diky pocasi se toho moc fotit neda. Prsi a jakmile zaciname stoupat do passu v horach, z deste je snezeni a vlastne skoro cely zbytek jizdy do Haines Junction lezi snih na zemi okolo nas. Snih v zari…tak brzy jsme ho teda letos skutecne necekali :-)
Hranice prekonavame v pohode, sjizdime z hor a uz se loucime v Haines Junction. My mirime na vychod a nasi nemecti pratele na zapad – chteji jeste do Denali. V tomhle pocasi to bude asi vcelku zajimave. Zkousime opet nase stoparske stesti a asi po hodince slusne klendry (poprve prisly ke slovu rukavice) nas bere Gerth, prima chlapik z Whitehorse. Nejen ze nas veze celou cestu, ale nabizi nam nakonec, ze muzeme prespat dokonce u nej doma. Coz je nabidka, ktera se neodmita.
Gerth s rodinou bydli v hezkem dome v okrajove ctvrti Whitehorse, mame pro sebe perfektni pokoj i s pocitacem v suterenu…a tedy i cely suteren :-) Kdyz premyslime, co k veceri, Gerth nas bere na nakup a kupuje tri velke steaky s tim, at si vybereme neco na salat, ktery pozdeji delame. Takze vecere je opravdu bohata a dokonala, voda ve sprse prijemne horka a postel paradne velka a komfortni, takze nam ke stesti vubec nic nechybi.

Ve vyssich polohach zacina byt chladneji… :-)

Ne 23.9.
Po domluve s panem domu zustavame jeste jeden den a rozhodli jsme se ho pojmout odpocinkove. A jak jsme rekli, tak jsme taky udelali – cely den jsme se valeli doma, davali clanky na internet, dopisovali denicky, prali a odpocivali. Venku bylo cely den ukazkove hnusne, takze ani na planovanou prochazku jsme nesli.
Gerth se o nas staral naprosto ukazkove…k snidani byl jogurtik a caj, k obedu nam pripravil sendvice, ktere nam pomalu pristrcil az pod nos, a k veceri objednal jidlo z cinske restaurace, ktereho byl kopec a bylo vyborne.Uzasny clovicek…meli jsme neskutecne stesti, ze jeho manzelka s detmi byla na navsteve u svych rodicu na vychodnim pobrezi – to bychom se tak dobre nemeli :-)
Mimochodem…je to docela zajimave, ale Gerth byl jednim z rady lidi, kteri nam rekli: „Vite, normalne stopare vlastne neberu, ale kdyz jsem vas tam videl…“. Asi mame v sobe nejake zvlasni charisma, ktere lidi pritahuje :-)

Scenerie krajiny tzv. “Zlateho trojuhelniku”

Po 24.9.
Rano si jeste davame snidani a pak uz hazime veci do auta a Gerth nas bere na konec mesta na dalnici, na misto, kde jsme uz jednou stopovali do Skagwaye. Bere nas fajn chlapik, bohuzel ne vsak dal nez na krizovatku k odbocce do Skagwaye. Kde navic uz jeden stopar je – tak to bude jeste zajimave. Nastesti nase konkurence chyta stopa vcelku brzy a odjizdi a my tak stojime na vetru a slabem desti sami. Bohuzel vsak takove stesti jako on nemame…provoz je velice slaby a nikdo dva zmokle zmrzliky s velkymi batohy nechce. Az nakonec zastavuje truck, ktery je vzadu totalne plny a zaplachtovany. Tam se preci nemuzeme vejit? Vyleza zlatokop Leo a opet se ukazuje dobrosrdecnost lidi zijicich na severu v tezkych podminkach. Vytahuje elektricky sroubovak a odsroubovava prkna, kterymi ma pridelanou plachtu na vecech. Batohy jsou hozeny do posledniho zbytecku mista pod plachtou, ta opet pevne prisroubovana a muze se jet.
Puvodne jsme chteli jet smerem na vychod podel Alaska Highway; Leo nas vsak presvedcuje, ze to neni dobry napad – vzdalenosti mezi jednotlivymi misty jsou velke (400 - 500km), provoz skoro zadny, na zemi uz zacina lezet snih…on jede na jih do Victorie pres Prince George a mohl by nas vzit s sebou. Tedy pokud bychom chteli…Nemusime o tom uvazovat prilis dlouho…souhlasime. Protoze Leo potrebuje byt doma co nejdriv, pojedeme pres noc. Proc ne…my s tim zadny problem nemame a kdyz bude potreba, muzeme ho naopak vystridat za volantem.
A tak tedy jedeme. U Watson Lake opoustime Alaska Highway a jedeme nyni primo dolu na jih. Jedine zastavky, ktere delame jsou curaci pauzy, na doplneni kafe ci paliva a teprve kolem sedme vecer stavime v Dease Lake na delsi dobu a veceri. Vsichni tri si davame do nosu a Leo nas nasledovne zve, coz je moc mile. Noci a tmou se trmacime za svetla reflektoru opustenou silnici na dal jih, abychom se nekdy ve 4 rano napojili na Yellowhead highway, ktera miri opet zapadovychodnim smerem od oceanu z Prince Rupperta pres Prince George do Edmontonu a dal na vychod do hloubi Kanady…

Ut 25.9.
Nad ranem je Leo uz dost unaveny, a tak rizeni prebira Ludvik. Sedadlo je od volantu tak daleko, ze ma za zady nacpane bundy a mikiny, protoze s nim nejde hnout, ale jede se…:-). Po nejake dobe se ridici opet stridaji a kolem desate dorazime do mesta Prince George, ktery lezi jiz jen kousek zapadne od Kanadskych Rockies. Kdo by to byl vcera rekl, ze na jednoho stopa za 24 hodin ujedeme vic nez 1500km…:-)
Ve meste nas Leo vysazuje a nase cesty se tak definitivne rozchazeji.
Mame skoro cely den, ale na druhou stranu jsme ve meste, o kterem vubec nic nevime, protoze jsme s nim nepocitali. Nase prvni kroky tedy miri do Visitor centra. Tam nabirame informace o meste, u velice mile pani si nechavame batohy a jdeme se courat. Vlastne jeste ne – nejdriv jdeme do knihovny na internet zkusit napsat couchsurferum ve meste, jestli nekdo zareaguje, protoze jinak by nas tu ubytko prislo docela draho. A pak uz skutecne jdeme ven.
Prince George vzniklo jako prumyslove mesto, takze prestoze je dneska relativne velke, k videni tu v podstate nic moc neni…tak trochu tedy courame po ulicich, jdeme se projit do parku a k rece a v podvecer se vracime zpet do knihovny na internet, abychom zjistili co a jak s ubytovanim. Mame stesti…dneska mame kde spat. Telefonni kontakt, predani adresy a uz vyrazime na autobus, abychom za dalsi trictvrte hodinku byli nasyceni teplou zeleninovou polevkou a ubytovani v prijemne obytne ctvrti u Kelsey a jejich spolubydlicich.

V Prince George u reky

St 26.9.
Pozadali jsme Kelsey o jednu noc navic, a tak mame odpocinkovy den. Nejak se nam dneska nechce nic delat.
Nic teda nehrotime, v klidku a pohode si uzivame den; jdeme se projit po nasem okoli, stavujeme se v obchode, abychom doplnili zasoby jidla do hor, doma si pujcujeme kanystr na benzin, abychom u benzinky nacerpali 800ml benzinu, z cehoz maji docela srandu (ale do PETky nam ho proste nenatoci). A vecer travime doma temer o samote, protoze vsichni nekde litaji. Takze pohodicka, klidek, zaden stres…:-))

Ct 27.9.
A opet na silnici a zase o dum dal…dnes bychom se chteli dostat pod Mount Robson. Tak uvidime, jak to pujde.
Presouvame se pres mesto k vypadovce na Jasper a cekame pred mostem pres reku, kde si myslime, ze jsme uz za mestem. Po nejake dobe nam stavi moc prijemny chlapik, ktery sice jede jinam, ale bere nas na krizovatku na kopci nad mostem, kde se jeste oddeluje spousta aut. Tady jsme tedy definitivne za mestem.
Jak bylo vcera krasne, tak dneska je uz opet hnusne – zima, fuci ledovy vitr a dest je kazdou chvili na spadnuti.
Klepem kosu, cekame a asi po hodince a pul stavi auto. Bere nas bere prijemny mladik Tom, kteremu je 21 a pres leto delal hasice ve Valemountu, kde ma s kamarady pronajaty byt. To je perfektni – to je skoro u Mt. Robsonu…mame tedy odvoz skoro az tam.
Po pulhodince v aute, kdyz zacina docela huste prset, navrhuje nam Tom, ze muzeme prespat u nej a rano nas pak hodi k Mt.Robson. To je super a s nadsenim prijimame, protoze byt v tomhle pocasi v horach by bylo skutecne jen za trest.
Po prijezdu do Valemountu jeste porad prsi a vlastne neprestalo az do vecera. Odpoledne se trochu courame po mestecku a okoli…neskutecna dira, ktera ma ale v sobe obrovske mnozstvi ubytovacich kapacit. To diky te blizkosti hor. Neni tu vsak jinak co delat, takze prochazku nijak extra neprotahujeme. Doma nam kluci pujcuji notebooky, abychom mohli na internet a taky vypalit DVD s fotkama. Jsou proste senzacni. A nakonec tenhle den vlastne taky :-)

Vyrazime pod Mt.Robson!

Pa 28.9.
Rano nas Tom dle domluvy veze az k Mt. Robson, takze v pul 10 stojime pred informacnim centrem u vstupu do parku a zjistujeme posledni nezbytne informace. Vzhledem k tomu, ze je uz po sezone, nemusime nic…platit za vstup, platit za kempy, registrovat se…proste nic. Staci jen nahodit batoh na zada a muzeme vyrazit. Horo tes se…uz jdeme.
Teda – nejdriv jeste musime 2km po silnici k parkovisti, kde trek ofocialne zacina a kam vsichni „normalni“ lidi jezdi autem :-). Ale pak uz skutecne prichazime na lesni pesinu, ktera vede podel potoka nahoru do kopce, ke Kenny lake a pokracujeme az do kempu Whitehorn, ktery je pod vodopady. Mame za sebou asi 16 km. Chvili zvazujeme, zda-li pokracovat az k Berg Lake, ale nakonec toho mame s velkymi batohy docela dost, a tak zustavame tady. Je tady sice otevreny, ale dost velky a prostorny pristresek i s kamnami a drivim, takze tu bude vecer hezky. Stavime stan a vyrazime jeste na prochazku po okoli, protoze na sezeni je uz prilis lezavo a zima. Takze nez budeme varit veceri a zalezeme do stanu, musime se nejak zabavit…:-). Jdeme se podivat kus podel udoli, ve kterem momentalne stanujeme, a pod vodopady, podel kterych budeme splhat zitra rano.V mezidobi dorazila jeste particka takovych tri podivnych trempiku; dva chlapici a holcina, ktera ma totalne promacene boty. Rozdelavaji ohen v kamnech, vytahuji dvakomplet promacene stany, dva obrovske kastroly, dva varice, lahev vina, lahev whisky, dve lahve rumu…jsou i dost nedruzni, ale nijak nam to nevadi a kdyz jdeme spat, jeste se veseli u kamen…

So 29.9.
Rano se snazime vstat brzy, ale je docela slusna zima, a tak nam chvili trva, nez se vyhrabeme ze spacaku. Jsou asi minus tri stupne, vsude jinovatka a namraza. Zkrehlyma rukama tvorime snidani a Ludvik poprve na cele ceste vytahuje rukavice! Nasi tri kolegove maji jeste hlubokou pulnoc, kdyz vyrazime s malymi batuzky na jednodenni trek nahoru k Berg Lake. Podel vodopadu to jde docela dobre, jen je zima a vsude namraza. Nahore nad vodopady to jde jeste lip…ocitame se ve velkem ledovcovem udoli s Berg Lakem pod Mt Robson, ktera nad nim majestatne cni, skoro vsude lezi snih (tedy uz ne jenom namraza :-)) a slunicko se na nas smeje. Bohuzel vrsek hory zustava neustale zahalen v mracich. Nad ocekavani potkavame po ceste docela dost lidi, kteri nahore u Berg Laku spali. Jedni z nich, postarsi par, se s nami davaji do reci a ze pry planuji spat taky u Whitehornu, takze se tam vecer uvidime. Poledni pauzu davame uvnitr srubu u Berg Lake, ktery slouzi pro ohrati zmrzliku, jako jsme momentalne my (ac sviti slunicko, fouka docela studeny vitr a je tedy vcelku frisno), pro vecerni i ranni posezeni, jen se v nem nesmi spat. Protoze mame jeste cas, pokracujeme dal udolim za Berg Lake do Robson passu na hranici Britske Kolumbie a Alberty a jeste kousek dal k Adolph Laku. Tam uz se ale musime otocit, protoze jsou 3 odpoledne a zpatky to mame jeste nejakych 14 kilasku, tak abychom to stihli jeste za svetla…Taky pocasi uz neni tak pekne jako dopoledne – docela slusne se zatahlo, vitr fici cim dal tim vic, ve vzduchu poletuji snehove vlocky…Cesta zpatky je dlouha – jsme vymrzli, utahani, ale konecne prichazime k nasemu nocovisti. Opet nas prekvapuje, kolik je tu lidi v takovem relativnim necase. A vsichni pokracuji zitra nahoru k Berg Lake.
Vratili jsme se uplne perfektne – akorat vcas, abychom si udelali veceri, mezitim se seserilo a my tak mohli skoro hned zalezt do stanu. Na nejake dlouhe vysedavani venku je prilis zima. Pri veceri se taky davame do hovoru s Michaelem a Rosie (ti dva, ktere jsme dneska potkali) a nejen ze mame slibeny odvoz zitra do Jasperu, ale jeste navic jako sladkou tecku za dnesnim dnem dostavame kus cokoladoveho pudingu.

Pod Mt.Robson

Ne 30.9.
Dopoledne uteklo jako voda – rano v klidku a pohode snidane, zabalit a pak vcelku poklidnym tempem schazime vsichni dolu k parkovisti, kde se skladame do auta. Cesta do Jasperu ubehla jako nic a uz se loucime u Visitora. Byl to moc mily a prijemny par.
Nabirame infomaterialy o trecich v okoli, dostavame i mapku a po male sieste u caje vyrazime k nasi couchsurferce Nastashe, ktere jsme se v mezidobi dovolali. Adresu mame, nachazime to bez problemu, o pejskovi taky vime…takze pohoda. Jen na jednu malickost Nastasha zapomnela – upozornit nas, ze sama zatim doma neni, ale ze tam budou jeji spolubydlici, ktere taky tak trochu zapomnela upozornit…:-)). Klepeme na dvere a otevira nam tedy misto holciny chlapik, jak se ukazuje jeden ze spolubydlicich Edwin, ktery je stejne prekvapeny jako my. Nicmene je fajn, vse se rychle vysvetluje a je to tedy v pohode. Ubytovavame se u Nastashy v pokoji, vyuzivame spolecne kuchyne pro pripravu vecere, Edwin nam „povoluje“ pocitac a internet, davame sprchu a uzivame si podvecerniho a vecerniho relaxu. Jen Nastasa stale nikde… Asi tak kolem desate vecer nakonec z Edwina vypdalo, ze ma novou praci a ze mozna dneska vubec neprijde…zajimave. Jo tak tomu se rika couchsurfing…:-))

Komentáře jsou uzavřeny.

Naši sponzoři



Cestovní pojištění
Cestovní pojištění od GENERALI

Asistenční služba
Asistenční služba EUROP ASSISTANCE

Hosting stránek
a doména
Profesionální webhosting IGNUM

Stan, spacáky, vařič
Outdoorová výbava COLEMAN

Batohy
Batohy TREKSPORT

Bundy a kalhoty
Gore oblečení TILAK

Nabíječka, baterie
Energie od AVACOMu

Dezinfekce vody
Dezinfekce vody AQUAPLUS

Nádobí, rukavice
Outdoorová výbava YATE

Zpracování fotografií
Zoner Photo Studio

Cestovní kancelář
Cestovní kancelář Alpina

Autobusová doprava
Autobusová doprava Jenda

Prosm, zkontrolujte zadan daje

Pro dokonen rezervace prosm opite kd:

Dkujeme, drek jsme zarezervovali.

Kopii e-mailu s rezervac jsme zaslali vm i organiztorovi svatby.