Prohledli jsme si Juneau, hlavni mesto Aljasky a uz zase frcime dal. Nasim cilem jsou kanadske Skaliste hory – snad to jeste stihneme, nez nas severska zima zmrazi uplne na kost. Nechceme se ale jen tak vracet do Juneu, chceme si prohlednout oblast trochu na severozapad, ktere se diky nadherne krajine predzdiva “Zlaty trojuhelnik”. Trajekt nas tak odvazi z Juenau do maleho pristavniho mestecka Haines.

 
Nejvetsi zabavou v Haines jsou vyhlidkove lety nad ledovci v nedalekem narodnim parku “Glacier Bay” (Zatoka ledovcu), to se ale nelibi nasi penezence. Taky se tu da sportovne vyradit na kajacich, horskych kolech a podobnych vymozenostech, ale na to uz je tu ted trochu zima. Turistu tu taky ted po sezone moc neni, zaoceanske koraby tu nezastavuji, a tak se z Haines na zimu stava nefalsovane ospale rybarske mestecko.

A co nam tu tedy zbyva zajimaveho? Na letacich poutave laka vojenska pevnost Fort Seward z dob zlate horecky. Z te ale zbylo jen hlavni shromazdiste a nekolik domu, obyvanych dnes obycejnymi obyvateli. Takze trochu zklamani…
Maji tu ale krasny maly kemp na pobrezi; romantika by tekla proudem, nebyt funici prisery v lese hned za stanem, diky ktere cely stan premistujeme v nocnim chladu aspon o par metru dal od lesa, aby se Terka vyspala :-).

A jak dal? Mame stesti, protoze na trajektu do Juneau jsme se skamaradili s parem Nemcu, kteri maji pujcene auto, a odvoz z Haines jsme si “objednali” :-). Preci jen dalsi stopovani pres hranice v tehle rocni dobe se nam nechce moc riskovat. Snidame v mistni restauraci – ciste proto, ze v ni neni zima, a cekame na nase pratele. Prijizdeji a vyrazime na sever, do Kanady.

A zase nas ten podzim dobehl – celou cestu z Haines az za kanadske hranice se venku vali nizke mraky a huste prsi. Takze z nadhernych hor plnych podzimne barevneho listi vidime jen obcasne zablesky. Splhame se do sedla v kopcich a najednou koukame – vsude kolem bilo a ve vzduchu ta snehova nadilka lita taky! Vybihame ven, abychom uplacali naseho prvniho cestovatelskeho snehulaka, ale je hrozne zima, tak se jen fotime a zase rychle zpatky do vytopeneho auticka. Ze Zlateho trojuhelniku toho moc nemame – jen trochu depresivni destivou naladu. Tak takhle rychle jsme si ten prichod zimy nepredstavovali… Ale nas cil je jeste hodne na jihu, tak to snad jeste stihneme.

V Haines Junction (jiz zase zpatky v Kanade) se nase cesty rozchazi, a tak se s nasimi prateli musime rozloucit a stopujeme dal. Nakonec uspesne a prijizdime zpatky do Whitehorse – tady uz jsme jednou byli :-) Ted ale musime na jihovychod - od Skalistych hor nas deli necelych dva tisice kilometru cesty. Dva tisice kilometru neobydlene divociny, lesu a plani jizniho Yukonu a severni Britske Kolumbie. Cesty, ktera neni asfaltovana a kterou nikdo moc nejezdi, obzvlaste ne ted na pocatku rijna.

Stojime, jak jinak nez v podzimnim desti, na hlavni silnici z Whitehorse a po hodine a pul zase premyslime, co ze to provadime. Zadna jina doprava tu ale neni, a tak stojime se zmrzlym palcem a cekame… najednou prijizdi maly truck s plnou, plachtou zakrytou korbou a stavi primo u nas! A je jen dalsim potvrzenim nekonecne vstricnosti severanu. Prestoze by ven psa nevyhnal, ridic vystupuje, na nekolika mistech odsroubovava srouby drzici plachtu na korbe, do zbyvajiciho mista v rohu hazi nase batohy, plachtu zase prisroubovava a uz se vezeme ve vyhrate kabine, zatimco venku se zeni certi…

A mame jeste vetsi stesti, nez jsme si vubec mohli predstavit. Nas ridic Leo jede bez prestavky az na jih do Vancouveru a je ochotny nas vzit az tak blizko Skalistych hor, jak jen muze. Asi po dvou hodinach odbocujeme z Alaska highway a odbocujeme na malou silnici divocinou, ktera miri primo na jih. Je kamenita, krouti se v malych zatackach a houpe nahoru a dolu, jak je prosekana hustym lesem. V jedne jedine restauraci po nekolika hodinach jizdy mame jeste posledni sanci nabrat nejake sily, nez nas prichazejici noc a divoke lesy spolknou do sve naruce.

Teprve brzy nad ranem, pro dlouhych hodinach a nekolika stovkach ujetych kilometru se pred nami zacinaji rysovat obydli, svetla a civilizace. Leo zacina i pres vyraznou pomoc kavy usinat, a tak se rizeni ujimam ja. Chvilku si musim zvykat na pomale reakce tezce nalozeneho nakladacku a pak uz opet jen dalsi a dalsi kilometry. Krajina se ale zmenila - tmave a divoke lesy vystridal vychod slunce nad poli a loukami, posetymi farmami, domy a vesnickami…

Jeste dvakrat se s Leem unaveni menime u rizeni, nez se pred nami konecne objevuje mesto Prince George, kde se nase cesty rozchazeji. Za 24 hodin jsme prekonali 1600 kilometru divocinou - u nas doma je takhle daleko do Chorvatska a zpatky, tady jsme se dostali “jen” divocinou do civilizace. A jeste nam zbyva posledni kousek cesty, abychom se dostali do Skalistych hor.

Stopovani je porad slozitejsi a slozitejsi, ale nakonec mame zase stesti. Mistni hasic Tom jede naposledy do sveho pusobiste, do Valemountu, coz je uz jenom kousek od naseho cile. Jak se blizime k horam, zacina prset a potom lejt jako z konve, a tak nam Tom nabizi, ze u nej muzeme prespat. S radosti toho vyuzivame a Tom je tak vstricny, ze nas rano dovazi primo pred brany Skalistych hor, pod jejich nejvyssi vrchol - Mt.Robson. Hory volaji…

Tento článek byl publikován dne 3. 10. 2007 (Středa) v 10:21 v rubrice 01. Aljaska, 02. Kanada. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Můžete zanechat svůj komentář.