Zlatokopecka legenda Dawson City na Klondiku je dnes jen slabym odvarem sve nekdejsi slavy. Nekolik pamatek na dobu zlate horecky a sotva dva tisice stalych obyvatel – kdo by se jim divil, kdyz prumerna teplota v lednu cini -27 stupnu Celsia. Ulice jsou zamerne neasfaltovane a plne blata, jako za starych casu. V nekolika ulicich jsou postaveny domy v puvodnim stylu – obchod, obuvnik, holicstvi – bohuzel vsechny jsou zavrene a jedina dekorace je ve vyloze. Ve velkem divadle promitaji jeden kratky film o dobe zlate horecky a jedine zachovane kasino ma kazdy vecer svou turistickou show.

 
Z pohledu historie je Dawson pro nas tak trochu zklamanim, i kdyz show v kasinu je pekna a dokonce jsme nemuseli zaplatit ani vstupne :-). Okolni krajina je naproti tomu nadherna – nekonecne lesy a reky jsou lahudou pro vsechny milovniky prirody. Davame si celodenni vylet lesem do vesnice puvodnich indianu, z kopce nad mestem si uzivame vyhledy na soutok rek Klondike a Yukon. Nebo co treba si tak sjet na kanoi par tisic kilometru po Yukonu nekde od polarniho kruhu? I to jsou dobrodruzstvi, ktera daleky sever nabizi.

My uz ale musime pokracovat na jih – jednak tu zacina byt docela zima, a druhak se odsud nikam jinam vlastne neda. Tentokrat “stopujeme” komfortne – na nastence ve meste nachazime nabidku svezeni do hlavniho mesta Yukonu – Whitehorse. Bere nas prijemny chlapik, od ktereho se dozvidame dalsi spoustu zajimavosti o tomhle kusu sveta. Jen na tu divokou zvirenu mame zase a porad smulu…
“Tady na ceste do Whitehorse vidam pokazdy nejmin 3 medvedy, 5 losu a k tomu nejakou dalsi zvirenu. Vsadim se, ze dneska tu budou zase.” rika nas pan ridic.
Inu…nebyli :-(. Ani jeden jediny medvidek nebo losik se neukazali.

Ve Whitehorse maji velky supermarket, velky parnik, co jezdil v dobe zlate horecky po rece Yukonu, a to je asi tak vsechno :-). Vlastne jeste taky docela hezky kemp u reky, kde jsme se ubytovali a udelali si par prochazek a jeden hezky vylet prirodou kolem reky az do byvaleho hornickeho kempu (kde uz dneska taky neni vubec nic). Whitehorse byl pro nas jen prestupni stanici na dalsi ceste zpatky…na Aljasku. Je to tak, posledni, mala a odriznuta cast Aljasky nas jeste ceka. Musime se z Whitehorse dostat do pristavniho mesta Skagway – ano, presne tam, kam priplouvaly tisice zlatokopu v dobe zlate horecky.

Stoparske stesti nam nepreje, stojime na studenem vetru a desti a marne se snazime dostat pres hranice do aljasskeho Skagwaye. Tentokrat jsme opravdu museli vytrvat – po trech hodinach na nevlidnem pocasi nas bere strasne hodny chlapik a prevazi nas pres hranice. Tam na nas sice pohranicnik kouka trochu neduverive a vyptava se vselijak, ale nakonec nas preci jen pousti. Zase v USA :-). Cestou do Skagwaye jeste pribirame dalsi nestastniky – kluka s holcinou a psem, kteri sli znamy trek pres prusmyk Chilkoot. Ted stali u silnice zmaceni destem a cekali, kdo se slituje.

Ve Skagwayi je hlavni trida plna stylovych drevenych domu, ale ve vsech jsou obchody se suvernyry a vsim moznym, co si turista muze prat. Zdejsi pristav je totiz jednim z tech, kde zastavuji velke zaoceanske “plovouci hotely”. Ty prijedou, na nekolik hodin “vysypou” sve pasazery do ulic, aby je za dve, tri hodinky zase nalodily a odjely o pristav dal. Takze to funguje jako takove narazove tsunami :-). Ale ted uz je preci jen po sezone, a tak tu za naseho pobytu neni skoro nikdo.

Puvodne jsme chteli vyrazit taky do hor – na trek pres legendardni Chilkootsky prusmyk. V letni sezone se musi rezervovat ucast dlouho dopredu a platit docela mastne poplatky, obojimu bychom se ted po sezone vyhnuli. Bohuzel se v kancelari spravy narodniho parku dozvidame, ze vydatne deste za posledni dva tydny promenily vetsinu taborist v hory bahna, nekolik mostu chybi a nahore v prusmyku jen prsi a prsi… Tak to si radsi nechame zajit chut.

Po prvni noci tady, kterou jsme stravili ve stanu v drahem kempu, vystaveni vetru a desti se rozhodujeme trochu se rozmazlit a platime o neco drazsi rodinny hostel, ktery ma moc prijemnou atmosferu. Vecer nas dokonce pan domaci stehuje ze spolecne nocleharny vedle hlavniho domu na nas soukromy pokoj, s krasnou dvouposteli. Skoda jen, ze si ji moc neuzijeme. Zitra rano za rozbresku pobezime s batohy na trajekt, ktery nas odveze za nekrestanskych 77 dolaru do hlavniho mesta Aljasky – do Juneau.

Tento článek byl publikován dne 27. 9. 2007 (Čtvrtek) v 13:11 v rubrice 01. Aljaška, 02. Kanada. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Komentáře a trackback jsou uzavřeny.