Dalton Highway – Cesta za severni polarni kruh

Úterý 25.9.2007

Kdyz uz jsme se dostali az do Fairbanks, do samotneho srdce Aljasky, meli jsme severni polarni kruh temer „na dosah“. No a byla by preci hrozna skoda se na nej nepodivat, kdyz uz jsme tak blizko! To se ale snadneji rekne nez udela.

Je to totiz asi sto kilometru po alsfaltce a dalsich dve ste kilometru pro prasne, neasfaltovane silnici. A protoze tim smerem, krome ropne rafinerie na pobrezi oceanu, nic neni, moc aut nema duvod sem jezdit. Jina doprava nez stop se ale nenabizi, a tak stojime opet se zdvizenym palcem :-). Do posledni vesnice Fox se dostavame snadno, dal uz skoro nikdo nejezdi. Ale nevzdavame se a cekame, az prijizdi chlapek s pickupem a ze nas muze vzit asi 15 kilaku dal na sever. Pod heslem „kazdy kousek se pocita“ naskakujeme.

Tohle je “dalnice” Dalton Highway


Avsak chyba lavky. Ocitame se uplne mimo jakoukoliv civilizaci. Chlapik zmizel na ceste do lesa, kde jsou zrejme jeste nejake osamele sruby, a my zustali u silnice. Slunicko pali, projede jedno auto za ctvrt hodiny a mrtvolnost mista by se dala krajet… Snazim se stopovat, Terka uz vytahla denicek a zacala si psat…nahle zastavuje chlapik a ze pry at si hned naskocime. Ok, poslouchame a uz se vezeme zpatky! Dostavame prednasku o tom, ze jednak nas tady nikdo nevezme a druhak si vubec nesmime dovolit vylezat z auta v takovemhle miste beze zbrane, kvuli medvedum! Nicmene nam slibuje, ze nas vezme k restauraci s benzinkou kus zpatky, a jestli se chceme dostat na sever, jedine s kamionem, ktery poveze naklad do ropne rafinerie na pobrezi.

Stojime u benzinky a premyslime jak dal. Jeden kamion tu stoji, a kdyz k nemu prijde ridic a zacne ho myt a kontrolovat, rikam si ted nebo nikdy. Jdu k nemu a ptam se, jestli by nevzal dva osamele cestovatele na polarni kruh, resp. do vesnice Coldfoot, co je relativne hned za nim. A on proste odpovedel: „jo, jasne, za chvili vyrazime“. Jsme stastni a prekvapeni zaroven – takhle lehke to bude?

Nas semi-truck

Nakladame batohy, vylezame do kabiny a poprve v zivote se rozjizdime v kamionu. Zjistujeme, jak je kabina za ridicem velka a pohodlna (maly pokojik), ja obdivuju radici paku s 24 rychlostmi a prekvapive konstatujeme, jak hrave si kolos poradi s rozbitou a prasnou silnici. Za pohupovani a poskakovani se dozvidame neco vic o nasem ridici, Joeovi. Jezdi s kamionem uz skoro dvacet let, z toho nekolik poslednich let pouze trasu Fairbanks-Prudhoe Bay (ropna rafinerie) a zpatky. A mame neskutecne stesti, protoze jako jeden z mala porusuje narizeni dopravni firmy, pro kterou pracuje, a pravidelne bere stopare, kteri se do tohohle zapomenuteho kouta chteji podivat jako my :-)

Na zacatku je silnice jeste asfaltovana…

Na zacatku je silnice jeste asfaltovana…

Hodiny a kilometry ubihaji, cesta se vlni nahoru a dolu, a najednou mijime ceduli „Arctic Circle“ se sipkou doprava. Joe zastavuje na okraji silnice a vybizi nas, at si tam zabehneme, ale at jsme rychli, ze nestoji na zrovna dobrem miste. Vyskakujeme, dobihame sto metru, rozmachlymi gesty odhanime dav japonskych turistu, ktery se vterinu pred nami vylil z autobusu, a fotime se u cedule na polarnim kruhu. Proti slunicku, ale hlavne ze jsme tady! Poklusem zpatky do kamionu a uz se nam zase prasi za zadni napravou…

Obcerstvovna “Na polarnim kruhu”

Po dalsich nekolika hodinach jizdy prijizdime do mestecka Coldfoot, byvaleho zlatokopeckeho tabora, ktere je posledni vyspou civilizace pred ropnou rafinerii na severu. Nas puvodni plan byl dojet jen sem, prohlednout mestecko, zustat pres noc a rano chytit stopa zpet. Realita je ale trochu skromnejsi, coz zjistujeme, kdyz tady Joe stavi na veceri. „Mestecko“ je hotel, restaurace a visitor centrum, o snadnem stopu zpet uz mame ted taky realne pochybnosti…kdyz tu prichazi Joe s otazkou: „A proc vlastne nechcete jet az do Prudhoe Bay?“ Je jasne, ze v Coldfootu uz toho moc k delani neni, a po delsi diskusi vitezi varianta trmacet se jeste dalsich sest hodin zemi nikoho k oceanu a po vylozeni nakladu zase zpatky.

Joe se vecer trochu zapomina u baru s hezkou ridickou turistickeho autobusu, a tak vyrazime na dalsi cestu az v jedenact hodin vecer. Vsude uz je tma, kterou jen trochu rozptyluji kuzele reflektoru, ale zato na radiovych vlnach je zivo. Komunita truckeru je rozptylena po celych 800 kilometrech trasy, znaji se jen ze zastavek u obcerstvoven, ale presto…ziva konverzace po celou noc vytvari dojem uzasne pratelskeho prostredi. A neni to jen dojem – tihle chlapici si v pripade nouze musi v tomhle odlehlem koute vypomoct navzajem. Takze ridic sice je, ale vlastne neni nikdy sam.

Tohle uz je “prava” Dalton Highway…

Autigan Pass – prusmyk v pohori Brooks range, pres ktery se musi vsichni na ceste na sever i zpet dostat. Misto, ktere je krasne za krasneho pocasi a smrtelne nebezpecne za snehu a naledi. Ano, slysite dobre. My jsme taky neverili, kdyz jsme se dozvedeli, ze potreby rafinerie jsou neutuchajici, a tak brazdi kamiony tuhle cestu celou zimu. I kdyz je venku -40 stupnu, fouka a v Autigan Passu je cesta pokryta ledem a ujezdenym snehem. Nechteli bychom zazit situaci, kdy musi sofer v takovemhle pocasi ven a nasazovat retezy na vsechna kola, co jich jen kamion ma… Motor se v zime zasadne nevypina, ani v dobe spanku – jednak by ridic zmrznul, druhak by mohl treba namrznout klinovy remen a pri startovani prasknout…

Brooks range je za nami a na sklonku noveho dne vjizdime do svetly rafinerie osvetlene mlhy, ktera tady na pobrezi lezi v podstate porad…je to tako kdyz pristava UFO, zlutocervena mlha a dve rady svetel na okraji silnice…ale to uz se dostavame do problematicke zony, protoze v arealu rafinerie, prilehleho letiste a parkoviste nemame my dva co pohledavat. A tak se schovavame do kabiny, dokud neni vymenen naklad. Pak vyskakujeme a rychle se michame mezi ostatni na malou snidani ve zdejsim motelu, a stejne inkognito zpatky do kabiny.

Brooks Range a Transaljassky ropovod

Prusmyk Autigan Pass a pohori Brooks Range

Opoustime pro nas zakazany areal a par kilometru na jih dela nas notne unaveny ridic Joe pauzu. Ocekavame, ze si na ctyri ci pet hodinek zdrimne a my taky, pripadne se budeme jen tak poflakovat. Jake je nase prekvapeni, kdyz se Joe budi po dvou a pul hodinach a vyrazime na cestu zpet do vnitrozemi, do civilizace Fairbanksu.

A tak vidime vse, co jsme videli, jen pozpatku a vetsi cast za dne. Dlouhych dvanact hodin trva cesta zpatky, Joe uz toho ma sakra plne kecky, ale dojizdi to az do konce. 12 hodin jizdy tam a 12 hodin zpet se dvema a pul hodinami spanku…Joe pil celou cestu vyhradne jedno piti, hadejte ktere?

Dalo by se psat jeste mnoho a mnoho, ale to bychom se nikdy neposunuli dal. Meli jsme na tehle ceste jeste jeden velky zazitek – ale ten si nechame jako prekvapeni do dalsiho clanku :-)

Jen nekonecna pustina a permafrost…

…a pustina…

…tak vypada tundra na sever od pohori Brooks Range

Joe spi a my taky… jen nemame pokojicek s posteli :-)

3 komentáře k článku "Dalton Highway – Cesta za severni polarni kruh"

  1. karel wolf

    Ahoj lidi, krasny to mate stop :-) a co nakonec pil ten vas ridic behem jizdy? predpokladam, ze to byla Coca-cola, ne? JInak ty zviratka na plani to budou asi medvidci grizzly, ne? Mejte se fajn, uzivejte prirody plnymi dousky. Ahoj Karel

  2. Katka- Presov

    Parada!

  3. Pepek

    to jako cestujete okolo světa?Dobre

Naši sponzoři



Cestovní pojištění
Cestovní pojištění od GENERALI

Asistenční služba
Asistenční služba EUROP ASSISTANCE

Hosting stránek
a doména
Profesionální webhosting IGNUM

Stan, spacáky, vařič
Outdoorová výbava COLEMAN

Batohy
Batohy TREKSPORT

Bundy a kalhoty
Gore oblečení TILAK

Nabíječka, baterie
Energie od AVACOMu

Dezinfekce vody
Dezinfekce vody AQUAPLUS

Nádobí, rukavice
Outdoorová výbava YATE

Zpracování fotografií
Zoner Photo Studio

Cestovní kancelář
Cestovní kancelář Alpina

Autobusová doprava
Autobusová doprava Jenda

Prosm, zkontrolujte zadan daje

Pro dokonen rezervace prosm opite kd:

Dkujeme, drek jsme zarezervovali.

Kopii e-mailu s rezervac jsme zaslali vm i organiztorovi svatby.