Jako první v nové rubrice Testovna tu máme stan Coleman Rigel X2. Firma Coleman nám zapůjčila tento stan na naši cestu, a tak se dozvíte, co všechno se v něm dá zvládnout.

V tomto prvním článku shneme katalogové vlastnosti a naše předodjezdové dojmy, které budeme během cesty dopl�?ovat o další praktické zkušenosti. Stan jsme bohužel z časových důvodů nezvládli vytáhnout nikam do přírody, abychom se v něm skutečně zkusili vyspat, takže zkušenosti jsou zatím jen z testů na zahradě…

Katalogové údaje

Model: Coleman Rigel X2
Typ: Jednoplášťový tunelový stan
Počet osob: 1-2
Váha: 960 gramů
Vnější stan: polyester ripstop, 3000 mm, PU zátěr zevnitř, silikonizace vně, přelepené švy, jemná síťovina části střechy
Podlážka: nylon, PU zátěr, 5000 mm, přelepené švy
Konstrukce: dva lomené pruty z materiálu Air-Hercules (slitina hliníku a scandia)
Rozměry sbaleného stanu: 53 x 20 x 5 cm

První dojmy

Už při návštěvě internetových stránek Coleman jsme věděli, že tenhle stan je přesně to co potřebujeme – lehoučký. Nejen to, je vlastně nejlehčí jaký se dá u nás sehnat. Co víc si přát? Zárove�? jsme však také tušili, že to bude drsné – stan vážící méně než krabice cukru přece musí být hodně o kompromisech, i v době dnešní vyspělé techniky a technologie.

Když jsem však v praxi poprvé dostal stan při přebírání do ruky, trochu jsem se lekl. Držel jsem totiž v ruce něco, co by rozměrem a váhou odpovídalo spíš odolnější goretexové bundě… V tu chvíli mi podruhé došlo, že to bude drsné a zaváhal jsem, zda jsme to s tou úsporou váhy nepřehnali…

Milým překvapením je to, že výrobce co se váhy týče opravdu nešálí. Stan skutečně váží proklamovaných 960 gramů, což u mnoha jiných výrobků a výrobců ani zdaleka není pravidlem, jak jsem při přípravách věcí na cestu zjistil. Bohužel tato váha ještě není konečná, protože pro opravdu drsnější použití je nutno stan trochu vylepšit, jak popíši níže.

Největším dojmem při vybalení je jednoznačně to, že ta tenounká šusťáková látka, ze které je stan vyroben, přece nemůže vůbec nic přežít! V ruce je lehounká jak věchýtek, člověk se fakt neubrání pocitu, že se při prvním poryvu větru roztrhá… Realita asi nebude tak hrozná, to ukáže až praxe, ale pocit to je opravdu nedůvěřivý.

Na druhou stranu, jednoplášťová konstrukce stanu má výhodu v jednoduchosti stavby (vše je postaveno najednou) a také v tom, že lze v lijáku stan rozložit, okamžitě do něj naházet věci které jsou tím chráněny před deštěm, a pak teprve stan postavit.

Stavba stanu

Vzhledem k rozměrům a váze stanu a krátkosti nosných obloučků je stavba stanu naprosto bezproblémová a pohodová záležitost. Ale už při první stavbě jsme přišli na asi jediný, nepochopitelný, ale naštěstí snadno odstranitelný nedostatek. Ke stanu je totiž přibaleno celkem šest lehounkých a kraťounkých duralových kolíků. Ale použít tyhle kraťounké kolíčky jako hlavní nosné a vypínací kotvení, které celý stan drží na nohou i ve větru, to snad Coleman ani nevyzkoušel. Stačí sušší zem, zakopnout o š�?ůru nebo silnější poryv větru, a je po kotvení. A nejenom to, ono je těch kolíků zatraceně málo! Podlážka má celkem 8 oček na ukotvení plus dva nosné, to je celkem 10 kolíků, ale přibaleno je pouze 6. Sice to s hodně odřenýma ušima stačí, ale neukotvení podlážky v místě kde jsou k podlážce připojeny tyčky způsobí, že stan se musí stavět ve dvou. Kotvící šnůra je přidělána na horním konci oblouku, a tak spodní konec neustále „ujíždí“ a stan se kácí. Při ukotvení podlážky ve všech dostupných bodech už stan neujíždí a může ho naprosto pohodově postavit jeden člověk.

Absence pořádných kotvících kolíků a celkově nedostačující počet kolíků je ale jedinou vadou na kráse, kterou jsme na stanu objevili. Vyešili jsme to tím, že jsme koupili dva duralové (standrdně dlouhé) kolíky v profilu Y, které jsou také lehoučké a díky profilu je člověk může zatloukat kamenem a neohnou se. Celkový počet jsme doplnili zakoupením dalších 2 duralových jehlových kolíků a jejich zkrácením.

Tak, a máme postaveno!

Nenechte se nikdo mýlit, stan JE pekelně malý. My máme oba výhodu, že měříme 168 a 173 cm, takže i když si ve stanu lehneme, nad hlavou nám zbývá nějaký prostor. Pro delší postavy je ale jehou použití hodně diskutabilní – tedy ve dvou. Příčinou je zúžení stanu ve spodní a i horní části, díky kterému se musí mít dva lidi ve stanu hodně rádi.

Pokud by v něm spal jen jeden člověk, je velikost naprosto v pohodě.

Nízké váze musela být podřízena i malá výška stanu – ani malý člověk si ve stanu nesedne. To je jedna z věcí, která vezme nejvíc komfortu – na malé ploše se člověk nějak smáčkne a přitulí, ale nízká výška dělá ze stanu opravdu nefalšovanou „rakev“ – jen na polohu ležmo. Osoby trpící klaustrofobií budou muset zvolit stan nepoměrně prostornější. Ale na spaní to stačí, a to je to o co tady jde.

Trochu problematická je pro extrémní použití podlážka stanu. Ta je pro dosažení nízké hmotnosti vyrobena také z jemného nylonu, který sice vydrží travnatou louku, ale větší ambice nemá. Pro případ stanování na strništi, kamení, štěrku a jiných nehostinných místech budeme muset přibalit přídavnou podlážku, vystřiženou z nějakého pevnějšího materiálu, nejspíš z modré krycí plachty, prodávané v Bauhausu a spol.

Logickým důsledkem nízké váhy je taky absence jakýchkoliv apsid a předsíněk. Tohle není lehký stan, tohle je ultra-lehký stan a tam si na předsí�?ky nikdo nehraje.

Větrání

Největším problémem všech jednoplášťových stanů (a občas i těch dvouplášťových) je problematické odvětrání a tím pádem kondenzace vydýchané vlhkosti na vnitřní straně stanu – dovnitř sice neprší, ale ze střechy stejně kape voda…
U tohoto modelu to vzal výrobce hodně „od podlahy“ a jako větrací okno udělal rovnou půlku střechy. Jestli si myslíte, že je to bláznovství, tak nejste sami :-)
Na mírně skloneněné střeše stanu je okno s moskytiérou, které je překryté čtvercem vnější látky, o něco větším než je okno, na jedné straně napevno přišitým a na straně druhé „otevíracím“ – je přichycen za nosným obloukem pomocí oček a olivek. Proti zatékání vody ze stran jsou po okrajích okna s moskytiérou přišity jakési volné légy, pruhy látky díky kterým voda do okna nezateče.
I při zavřeném okně ale zůstává mezi oknem a krycím kusem střechy přibližně třícentimetrová mezera, takže pokud bude pršet a zárove�? silně foukat, voda musí do okna zákonitě nafoukat… Tento extrémní případ lze však řešit mým již osvědčeným fíglem – zmuchlanou igelitkou narvanou do škvíry. Uvidíme, jestli to bude opravdu problém, nebo to jenom tak vypadá.

Ačkoliv o voděodolnosti větracího řešení mám své pochyby, jeho větrací funkce bude předpokládám naprosto dostatečná. Při otevřeném okně by to mělo být úplně bez problému, protože vydýchaná vlhkost bude stoupat od úst rovnou do okna. Při zavřeném okně je sice větrání omezeno, ale stále zbývá mezi oknem a střechou ona zmíněná mezera, která by mohla stačit. Na účinnost zvoleného řešení jsem velmi, velmi zvědavý.

Balíme to

Sbalení stanu je stejně bezproblémové jako jeho stavba. Vzhledem k velikosti a jediné vrstvě je to záležitost pro jednoho na dvě minuty (závody jsme nedělali :-) Obal ke stanu není – pro úsporu váhy je na spodní stranu podlážky přišitá kapsa ze síťoviny a dva stahovací pásky. Stan se normálně sbalí a pak se „převrátí naruby“ a ocitne se v kapse (jako když se balí ponožky). Pomocí stahovacích pásků se v tomto stavu zajistí proti rozbalení.

Doporučit?

Naše první dojmy po seznámení se stanem jsou víceméně pozitivní. Naše použití je pro něj dost extrémní. Jako naprosto perfektní si ho představujeme jako stan pro jednoho. V Čechách, v rumunských horách a podobných terénech bude jednomu člověku i s batohem dostatečně prostorným bytečkem, který na zádech téměř nepocítí.
Dva lidi se do něj musí mít dost rádi a batohy nechat venku, pak i pro ně bude dostatečným příbytkem. Nesmí ale pršet několik dní, protože trávit je v tomhle stanu by pro dvojici lidí mohlo mít psychické následky…

Tento článek byl publikován dne 10. 7. 2007 (Úterý) v 23:53 v rubrice * Testovna. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 kanál. Komentáře a trackback jsou uzavřeny.